V rámci vývoje evropského hospodářského prostoru se značně vyvíjí i ekonomiky členských států EU. Rozmach obchodu jak ze strany exportu, tak inportu, má více než pozitivní následky na ekonomický růst a prosperitu. Nicméně ve stejném poměru se rozvíjí i expanze pracovních sil. Česká republika se po třiceti letech vývoje více než znatelně spoléhá na účast zahraničních investorů a nadnárodních společností, které do této země přichází za příslibem „levnější pracovní síly“. Co toto ovšem pro nás znamená?
Levná pracovní síla, rychlý růst
Postkomunistický vývoj zaznamenal vyjma nechvalně proslulé kuponové privatizace, také další fenomén a to lákání silnějších zahraničních partnerů, do zemí bývalého Sovětského svazu. Jedná se o princip rychlého nastartování ekonomiky zaostalých států, přílivem rychlých peněz, které takovouto ekonomiku restartují a zprovozní. V zásadě se nejedná nesprávný přístup ve chvíli, kdy si vymezíte jednotlivé časové a finační mantinely. To se v našem případě nicméně nestalo. Tedy velmi jednoduše řečeno mělo dojít k narovnání mzdových nároků pro zaměstnance, aspoň v takovém poměru, kterým bychom se přibližovali vyspělejším západním státům. Nejpříhodnějším příkladem je v tomto případě Německo.
Mnoho povyku pro nic
Výsledek je ovšem takový, že průměrný český plat je téměř o 10 tisíc menší, než minimální mzda v právě zmiňovaném Německu. Minimální mzda v České republice je na hranici chudoby, pohybujeme se na maximu cen za bydlení, které se stává luxusem a téměř desetina obyvatel má zkušenost s exekucí či insolvenčním řízením. Jsme sice ve fázi rekordní 2-3 % nezaměstnanosti, ta je ovšem výhradně v technických oborech, ve kterých je stále zoufalý nedostatek. Někde jsme, zdá se, udělali chybu.
Kdybychom se ve správném čase zbavili stigmatu chudého státu, který si nezaslouží západoevropské platy, mohli jsme vybudovat stabilní sociální systém a na případnou krizi se zodpovědně připravit. Takto nás bude zřejmě čekat velmi nepříjemné překvapení.
