Evropa na další dějinné křižovatce

Zájem integrovat evropské země nevznikl v posledních desetiletích, ale jako červená niť se vine celými dějinami počínaje římskou říší, přes český pokus umírněného husity z Poděbrad, až po lisabonskou smlouvu. Důvody a pohnutky integrace v základních aspektech zůstávají stejné. Kolektivní obrana, jednotná politika a hospodářská prosperita. Jestliže si ale zrekapitulujeme související události a vývoj v Evropě za posledních třicet let, výsledek staví dvoutisíciletou integrační snahu do poněkud tristní pozice. Nebudeme hodnotit integraci odehrávající se v legislativní rovině Evropské unie a jejích orgánů, nýbrž faktické geopolitické změny, které zdaleka nejsou v Evropě u konce, jakkoli se dnes zdají nepravděpodobné. Pojďme na to.

Jediným a v podstatě nevyhnutelným sjednocovacím počinem v rámci Evropy bylo znovuobnovení Německa. Ani po třiceti letech však nezmizely ze životů bývalých západních a východních Němců rozdíly. Minimálně v ekonomické dostatečnosti. Rovněž je diskutabilní, zda opětné spojení rozděleného národa lze vůbec nazvat integrací. Opačných příkladů vyjmenujeme několik a hned na prvním místě československý rozvod, který byl naštěstí méně bolestný, než se čekalo. V současnosti jsou vztahy Čechů a Slováků na velmi dobré úrovni, rozdělení bylo s největší pravděpodobností správným krokem. Jinou kapitolou je rozpad Jugoslávie, který po několika desetiletích předvedl Evropanům, jak vypadá nefalšovaná válka hned za humny.
Chybělo opravdu velmi málo a z mapy Evropy zmizela v první dekádě jedenadvacátého století Belgie. Jazykové a hospodářské rozdíly mezi Vlámy a Valony však přetrvávají a udát se může leccos. Paradoxně nedohoda o tom, kterému nástupnickému státu by připadlo město Brusel, drží také toto království pohromadě.

Jednota jiného jihoevropského království je už jen iluzorní a navíc je smrtelně ohrožena neutuchajícími katalánskými snahami o odtržení od španělské konstituční monarchie. Ani sounáležitostí Baskicka si centrální vláda nemůže být jistá a kupuje si ji mnoha ústupky. Na budoucnost jednotného Španělska nelze vsadit víc než pomyslnou zlámanou grešli, pokud se španělská vláda neuchýlí k nějakému násilnému řešení, které by rozpad oddálilo.
Ve Velké Británii je populární tato anekdota:“ Prvního ledna roku 2 230 přijíždí britský premiér jako každoročně do Bruselu požádat předsedu Evropské komise o odklad Brexitu. Nikdo už si nepamatuje, jak tento pojem a tradice vznikly, ale každoročně přilákají davy turistů z celého světa.“ I britské ostrovy jsou příkladem toho, že evropská integrace nemá na růžích ustláno. Nezapomeňme na skotské nebo severoirské odstředivé snahy, které nelze v žádném případě podcenit a které v souvislosti s Brexitem nabývají reálných podob. Není však vyloučeno, že Evropu nakonec k těsnějšímu spojení sňatkem z rozumu donutí politika a hospodářství velkých světových hráčů – USA, Číny a možná Ruska a Indie…