Půjčování je mezi lidstvem zakořeněno asi od nepaměti. Lze si jistě snadno představit, jak to probíhalo dříve. Paní Křivá huba přijde do sousední jeskyně a prosí paní Velkou hlavu, aby jí zapůjčila kus mamuta na řízky. Paní Velká si v duchu pomyslí, že ten její Rezavá sekera by nemusel zase tak moc žrát, ale jde a ukrojí kus mamuta. Takový ten od klu, ten tvrdší a nese jej s úsměvem paní Křivé. Ta jej bere, děkuje a pomyslí si, že ta stará krůta jí půjčila to nejhorší, co měla, aby jí za to ten její chlap, co není chlap zase nabančil, ale nedává na sobě nic znát.
A paní Velká se šklebí a chce k tomu masu vrátit ještě dva litry kozího mlíka navíc, začež si obě pravěké ženy pomyslí svoje a jsou si sednou k televizi. Tak vlastně proběhla první půjčka na tomto světě. Jen s tou televizí si nejsou historikové tak moc jistí, ale jinak je to všechno pravda. Tento princip půjčování a vrácení je tu dodnes. Nijak se neliší, jen ty úroky jsou drobátko jiné a jejich výši si určuje věřitel. Tedy ten, který věří, že své peníze ještě někdy uvidí. Ten, kdo peníze půjčil. Tomu všemu se dnes říká půjčka stále, ale když jde o daleko větší částky a delší dobu splácení, používá se všeobecně název hypotéka. Zde jdou půjčené částky do milionů a doba vrácení se pohybuje v řádech třiceti i více let.
Hypotéky se pak dělí na několik druhů a poddruhů, které zde nelze všechny jmenovat. Jen stručně použijeme to základní rozdělení, to jest na hypotéku účelovou a neúčelovou. Ty obě se pak ještě mohou dělit na občanskou a ta poslední v řadě našeho namátkového výběru je podnikatelská hypotéka. Vcelku mezi nimi není zase tak veliký rozdíl. Na podrobný rozbor zde není místa. V podstatě fungují všechny na stejném principu, tedy, my ti půjčíme nějakou sumu a ty ji budeš vracet v měsíčních splátkách, na jejichž výši se smluvně dohodneme.
