Ti, kdo stojí v čele státu, provozují jistou politiku. Někdy je tato, jak se jí říká, pravicovější, někdy levicovější, někdy prý středová. Ale ne vždy je jasné, co si pod tím kdo představuje, směry vývoje se nejednou mění, a tak jde vlastně jenom o pouhá slova. A ať jsou politici takoví nebo makoví, vždycky je tu někdo, kdo je za jejich činnost pranýřuje. Zatímco se někdy dočkají vděku jen od části populace a někdy se nesetkají s pochopením vůbec u nikoho, vždy se najde někdo, kdo prohlásí, že to dělají špatně a měli by to dělat nějak jinak. Jak taková kritika vypadá, to víme všichni.
Všichni se díváme na televizi, čteme noviny, zajímáme se o informace na internetu, posloucháme názory lidí, kteří nás obklopují, a tak se zaručeně dovídáme o tom, co že prý naši politici zase pokazili. Asi nejčastěji zaznívají kritická slova v souvislosti s ekonomikou a životní úrovní v naší zemi. Protože to se dotýká každého z nás. Ale každého jinak. Rozumní lidé uznávají, že by se mělo pomáhat invalidům, dětem a případně samoživitelům, ne vlastní vinou nezaměstnaným. Ale jsou tu i ti, kteří by nepomáhali ze státní kasy nikomu, i ti, kdo naopak vyžadují, aby zajistil stát skvělý život jakémukoliv nemakačenkovi.
Jsou tu ti, kdo uznávají, že na důchody prostě nejsou peníze, a tak by měli důchodci dostávat to, co důchodový systém zvládne, a jinak žít ze svých úspor a připojištění, k čemuž byli nabádáni už dávno, jsou tu ale i ti, kdo žádají, aby vedli důchodci na náklady státu skvělý život, i když si tento nezasloužili. Stát by měl podle mnohých zvyšovat i mzdy svých zaměstnanců. Lidé jsou někdy nespokojení, odbory přilévají olej do ohně, populisti si na tom přihřívají svoji polívčičku. A nikdo nechce slyšet, že na to zadlužený stát nemá. Politici se mají postarat. A to logicky ne tak, že by nám zvedli daně. A podobných příkladů by se našlo! Kdy svádíme své problémy jen na politiky, aniž bychom se zamysleli i nad sebou a svým počínáním.
